Lukáš Novák 32 Iet, sklářský výtvarník

Kde by byl svět, kdyby nebylo průkopníků? Objevovatelů, vynálezců a dobyvatelů? Lukáš je jedním z nich, když neúnavně zkouší nové techniky a postupy u jednoho z nejstarších řemesel světa.

Hlasování bylo ukončeno.

Jak byste charakterizoval sám sebe?
Zapálenej.

Na co jste v životě nejvíc pyšný – co se vám ve vaší profesi povedlo?
Mám velkou radost z mojí poslední solo výstavy v pražské galerii Kvalitář, ale samozřejmě doufám, že to nejlepší mě teprve čeká. Jsem teprve tři roky ze školy..)))

Máte nějaké životní krédo, které vás neustále inspiruje?
Stay hungry, stay foolish. No když jsem si to teď pogooglil zjistil jsem, že to řekl Steve Jobs ve svém slavném Stanfordském proslovu z roku 2005. Je to pořád platná mantra.

Čím byste chtěl naplnit svůj čas na této planetě?
Chtěl bych ho naplnit životem i spoluprací se skvělýma lidma.

Jiří Mádl 32 Iet, herec a režisér

Do hvězdného nebe ho vystřelily teenagerské komedie a on toho využil pro vlastní tvorbu. Bývalý sportovec tak do kulturního světa přinesl určitou porci disciplíny a touhy po dokonalém výsledku a sám natočil hned dva poměrně slušně hodnocené celovečerní filmy. Ukázal tak, že muž s rychle nabytou slávou nemusí nutně zpychnout.

Hlasování bylo ukončeno.

Jak na vás Jiří Mádl působí? Jestli v něm vidíte dílem rošťáka a dílem zkušeného filmaře, pak se naše pohledy na něho ztotožňují. I proto jsme ho nominovali mezi kandidáty na Esquire Mana.

Jeho život z pohledu veřejnosti se dělí na dobu před Snowboarďáky a dobu po. Asi málokdo ale tuší, že se na svou filmovou dráhu připravoval dávno před tím. Lhostejno, jestli cíleně nebo jen tak mimoděk.

V říjnu jdou do kin dva filmy, ve kterých hrajete: půlhodinový film První akční hrdina a pak snímek Hra. U tohoto filmu jsou uvedení jako producenti země Česko / Chile / Francie / Jižní Korea. V čem to propojení spočívalo?
Koprodukce jsou dneska někdy skoro nezbytné, jde většinou o peníze a lidské zdroje. Je pravda, že dát dohromady tři kontinenty neobvyklé je. Režisér a scénárista jsou z Chile, kameraman původně Peruánec, nyní Chilan, hudba taky Chilan, pak je tam pár lidí z Francie, ale točilo se to tady a film je v češtině. Režisér Alejandro Fernández Almendras měl filmy v Cannes, na Sundance — ten i vyhrál —, čili je to velké jméno, rozhodně nejznámější režisér, s jakým jsem kdy dělal. Ten film je hodně odvážnej, je černobílej, je tam spousta scén natočených na jedno jetí… Říká se mu trošku nepopulárně festivalový film. Já to označení nemám moc rád, ale řekněme, že ten film je jinej. Má ten jihoamerický šmrnc.

Zatím jsem na něj četl spíš negativní reakce. Dokáží vás takové kritiky nějak otrávit?
Ne, to k tomu patří. Pozitivních jsem slyšel po první předprojekci daleko víc, ale na netu často skočí první ty negativní.

Připravujete svůj další autorský film?
Ano, chystám. Určitě to bude náročnější projekt, co se týká realizace.

Na jaké téma?
Je to historické téma ze šedesátých let. Příběh redakce mezinárodních zpravodajů v Československém rozhlase, vedl ji legendární Milan Weiner, pro mě ohromně zajímavý člověk, hrdina a přece jen dost opomíjená osobnost. Je to podle skutečných událostí.

Vy k tomu máte nějaké zdroje?
Chodil jsem do archivů, přečetl spoustu literatury a s některými z nich jsem se setkal – s Věrou Šťovíčkovou, Janem Petránkem, Lubošem Dobrovským apod. Chci ale udělat moderní, dynamický a napínavý film. Dokonce jsem přesvědčený, že na ten film půjdou hlavně mladí. Ta doba je jen kulisa. Jde hlavně o boj, hrdinství, lásku.

Když píšete film, který pak i režírujete, máte nějakého dramaturga?
Samozřejmě. U Pojedeme k moři jsem měl Jardu Sedláčka z České televize a u filmu Na střeše jsem měl výhodu, že jsem scénář psal na škole v New Yorku. Tam bylo dvanáct spolužáků plus pedagogické vedení – a ta výhoda je, že každý spolužák je vám i dramaturgem. Tam to chytlo hodně důležitej vývoj. V těch pozdějších fázích mi byl dramaturgem Michal Reitler a americký dramaturg Gyula Gazdag.

Měl jste problémy s realizací ve smyslu shánění peněz?
Obrovské problémy. Pojedeme k moři mělo cestu od prvotního nápadu na plátno asi dva a půl roku, což je na film hodně krátká doba. A střecha od prvního nápadu po plátno trvala osm let. To už je moc. My jsme odevšud slyšeli samé ne. To bylo dost deprimující. Člověk má pocit, že když už udělal první film, který byl úspěšnej i ve světě, tak jsem si říkal, že ten druhej bude jednodušší. Ale vůbec. Ono to tak bývá, ten první je taková pozvánka do světa a u toho druhýho už dostanete za uši.

Jaká byla vaše cesta k filmu?
Dříve než jsem začal točit, jsem měl cílů daleko víc. Chtěl jsem být hokejista, spisovatel nebo překladatel. Nejvíc hokejista samozřejmě. Ale vždycky mě nějak zajímal film. Se svým kamarádem a spoluhráčem z hokeje Jirkou Studničkou jsme chodili dvakrát třikrát týdně do kina, dělali jsme si filmový víkendy, kdy jsme si napůjčovali DVD nebo véháesky a měli jsme hodně nakoukáno.

Sledovali jste i filmy náročného diváka?
Taky. My jsme měli docela velkej rozsah, koukali jsme na romantický filmy, crazy komedie, ale i náročný filmy jsme v těch třinácti patnácti letech jeli. Vždycky jsem si říkal, že bych mohl dělat filmy, že to je moje pole a nakonec se tak i stalo.

Vám se podařilo poměrně brzy opustit škatulku hrdiny komedií pro teenagery...
Jo jo, měl jsem štěstí. Jestli tam byla škatulka, tak vydržela rok dva. V podstatě hned jsem začal dostávat skvělé příležitosti: Bathory, Děti noci. Když od začátku dostanete šanci vykročit takhle doširoka, tak je to pak jen na vás, jak to ukočírujete. Vůbec třeba nevím, jestli mám větší podíl dramatických rolí nebo komedií.

Jsou nějaké role, které vám vyloženě nesedí? Protože se vám třeba blbě hrají?
Jsou hůř a líp napsaný role, to je jasný. A měl jsem třeba dvě tři role, který mi podle mě nesedly, protože jsem byl na ně prostě moc mladej. Ty jsem neměl brát. Já se nikdy nebál riskovat a ani nebojim, ale věkovej miscast už neudělám.

To nemáte žádný film, o němž byste si řekl, že je to fakt průšvih?
Ale jo, mám jeden, kterýho hořce lituju. Vždycky, když se mě na to někdo ptá, tak říkám: „Nevím, o čem mluvíte, tam jsem nehrál.“ A to jsem z toho vyšel ještě relativně dobře.

Máte nějakou jednotnou myšlenku, kterou byste svými filmy rád sdělil světu, nebo se soustředíte vždy jen na konkrétní téma zpracovávané látky?
Mám pocit, že moje látky — tak ony jsou jen tři, dvě jsou natočený, třetí připravuju a o čtvrtý uvažuju, že ji napíšu — mají společné jmenovatele dva: jedním je přátelství a potom radost ze života navzdory něčemu. K tomu ve svých filmech tíhnu. Jde mi o energii, kterou obsahují. Mám rád, když nejsou ani pozitivní ani negativní, když je to spíš reálný a promítá se v nich ironie osudu, štěstí v neštěstí.

Máte rád dlouhý filmy?
Když to má důvod, tak mi to vůbec nevadí. Jednou jsem viděl Bertoluciho film XX. století, hrál tam DeNiro, Sutherland, Depardieu, a je to film, který má přes pět hodin. Mapuje v něm život dvou kluků, jak se mění v průběhu historických událostí. Tam to chápu, protože s nima musíte strávit určitý čas. Když se vrátím k našemu filmu Hra, tak Alejandro je specifický tím, že ve svých filmech má často pozorovací scény. My jsme zvyklí, že scéna má mít nějaké drama, akci, pnutí. A on má scény, kdy jenom trávíte čas s hrdinou, čekáte nějakou dramatickou situaci, ale ona nevznikne. Až později se vám to pozorování hrdiny zhodnotí v diváckém zážitku. Tenhle způsob filmování je asi jedním z důvodů, proč ho tolik zvou na filmové festivaly. Pozorovací scény jsou specifikem dlouhých filmů a já je vydržím. Což nic nemění na tom, že některé filmy jsou fakt moc dlouhý.

Když usednete do režisérské židle, dokážete se oprostit od divácké zkušenosti, nebo naopak si říkáte u nějaké scény, že byste ji chtěl natočit jako třeba Tarantino?
Nějaké vlivy určitě jsou, ale spíš podvědomé. To je jako s bruslením, když se naučíte přešlapovat, tak už na to nemusíte tak myslet. Takže já si spíš zpětně zanalyzuju, proč jsem nějakou scénu natočil tak, jak jsem natočil, a co mě přitom ovlivnilo. Mám hodně rád italského režiséra, který se jmenuje Giuseppe Tornatore, a tam se občas přistihnu, že si u některé scény řeknu: „Aha, tak to jsem mu šlohnul.“ U něho se k tomu vyloženě hlásím.

Chtěl byste uvést na plátno nějakého svého hrdinu?
To nevím. Já odmalička miluju Supermana. Doma mám všechno od Supermana. Kalendář Superman, hrnečky... Mimochodem, když jsem šel sem na rozhovor, tak támhle na rohu jsem potkal pána, kterej byl celej oblečenej jako Superman. Ale asi remake Supermana dělat nebudu a hrát už vůbec ne. Já mám svýho hrdinu, toho Milana Weinera, jak jsme o něm mluvili.

Proč?
On je pro mě symbolem intelektuálního hrdiny. Prošel koncentrákem, pak vstoupil do komunistický strany, byl nadšenej komunista, pracoval v Číně, kde měl kvůli svému židovskému původu problémy. Vrátil se a začal budovat v rozhlase redakci zahraničních zpravodajů. Působil také jako rozhlasový komentátor a přitom ráčkoval, ale s takovou důstojností... Je to pro mě hodně silná postava.

Když se prostřednictvím těchto postav vrátíte do 60. let, vyvolává to ve vás nějakou reflexi vůči současnosti?
Samozřejmě velkou. V něčem je to jedna ku jedné a v něčem obráceně. Ukazuje se, že jsme zase ve sféře vlivu cizí mocnosti, že je tu boj o svobodná média a myslím, že se ukazuje důležitost veřejnoprávních médií. Najednou to obnažuje velký problém, že veřejnoprávní média jsou schopný udržet spoustu hodnot a že když jsou dobře vedený, tak vedou národy někam dál. Jsou názory, že veřejnoprávní média nepotřebujeme, ale když jsou pak povodně, tak na co lidé koukají? Do mraků? V tu chvíli jim dojde, na koho se mohou spolehnout.

Máte tendence vyjadřovat se k politické situaci?
Vlastně tolik nemám. Nedělám to často, ale ty moje kroky mají často velkou razanci, tak se může zdát, že jsem v tom pořád.

Děláte to z vlastního popudu, nebo vás k tomu někdo vyzývá?
Vlastně obojí. Popud nějaký je, ale já nepůjdu a nezorganizuju si pódium na Václaváku. Musí být někdo, kdo to udělá a pak mě tam pozve — tak to buď přijmu, nebo nepřijmu. Když byl řetěz akcí Milionu chvilek pro demokracii, tak jsem mluvil na té předposlední na Václaváku.

A myslíte, že to má nějaký smysl?
Myslím, že každá občanská aktivita má smysl. V tomto konkrétním případě to mělo smysly dva: že lidi stejného zaměření a názorů měli najednou pocit, že v tom nejsou sami, a pak se ukázalo zcela jasně, že to není jenom záležitost Prahy. To se ukázalo tak jasně, že se o to bojí otřít i prezident.

Měl jste někdy chuť překročit svým filmařstvím hranice České republiky?
Samozřejmě že měl. Třeba Na střeše jsem chtěl točit v Německu, už jsme měli přislíbenou účast Bruno Ganze, ale bylo hodně obtížný sehnat v Německu financování. Německý fondy, když už dají někomu ze zahraničí peníze — a že jich mají strašně moc —, tak to musí být jméno, a já jako režisér jsem mezinárodně ještě malý pivo. Museli jsme se tedy podívat pravdě do očí, takže jsme to nakonec udělali jako česko-slovenský film.

Považujete se spíš za týmového hráče, nebo z sólistu?
Nad tím často přemýšlím. Určitě jsem sólista, byť v týmu, ve společnosti se cítím dobře. V zásadě jsem ale samotář. Teď jsem byl v cizině pět týdnů defacto sám. Vzpomínám si, jak jsem si jako malý vzal od mámky dva chleby, ty jsem si položil v lese na větev, když jsem šel kolem, tak jsem si kousnul, pil jsem vodu z potoka a domů se vrátil až večer. A tohle mi zůstalo dodneška.

Co vás vaše režisérská práce naučila, abyste byl dobrý lídr?
Mám pocit, že to je připravenost. Je v pořádku váhat a nevědět někdy v nově nastalé situaci. Ale nebýt připraven na věci, které jsou dané, to vůdce sráží. Když jsem šel režírovat svůj první film, a bylo mi šestadvacet, tak jsem byl megapřipravenej a na ten druhej film snad ještě víc. Lidi, kteří rádi pracují, dostávají za to peníze a vidí, jak jste připravený, pak za vámi jdou.

Nedal vám nikdo najevo, že jste cucák?
Nikdy. Ale myslím, že filmaři to tak prostě nemají.

Jak plánujete svou filmovou dráhu? Dlouhodobě nebo krátkodobě?
V tý režii se dá dobře plánovat. Sice to zabírá hodně času, ale dá se plánovat. Já jsem chtěl třeba projekt udělat za dva roky a udělal jsem ho za osum. Ale víte, že je nějaká posloupnost věcí. Jako herec takhle plánovat můžete jen těžko. Nejde o to, jestli je někdo nejlepší. Musí vzniknout nějaký projekt a v něm musí být role pro vás. To není jako že když jste právník, máte práci a můžete dokazovat svoje kvality prakticky pořád. Herec čeká. A někdy může bejt opravdu dobrej a přesto čekat celej život a role ho netrefí se správným načasováním.

Ani neplánujete herecké aktivity potlačovat na úkor těch režisérských?
Vůbec ne. Spíš si své profese o jednu rozšířím, ale žádná neubyde.

A to bude jaká?
To nechci říkat.

Co to spisovatelství?
Uvidíme. Myslím, že to musí přijít, to je skoro nevyhnutelný. Já jsem chtěl vždycky psát, ale jak mě to odneslo k filmu a hrál jsem, tak ta touha psát se přeleje do scénářů. Ale touha napsat knížku nezmizela. Já mám i téma a všechno, ale ještě jsem si to neutřídil. Snažím se teď hodně číst, protože si myslím, že bych měl mít načteno aslespoň z poloviny tolik, jako jsem měl nakoukáno filmů. Pak můžu psát.

Má podle vás ocenění jako je Esquire Man nějaký smysl?
Jednou za čas upozornit na něco, ať je to cokoli, má smysl. Kdysi jsem moderoval ocenění, tuším Bílá Lilie, byl jsem k tomu skeptický, a pak jsem si uvědomil, že jsem o těch lidech neměl vůbec tušení. A to mi přijde dobrý. Že to může ostatní motivovat. A motivovat k chlapským hodnotám dneska? No samozřejmě!

Jan Gemrot 35 Iet, vizuální umělec, malíř

Náš pravidelný kulturní komentátor prostřednictvím svého díla poznává svět a své poznatky šíří mezi lid. Kdo čte jeho komentáře na sociálních sítích nebo kulturní tipy v Esquiru, musí vidět, že jde o muže s nadhledem i rozhledem, kterému je dobré naslouchat.

Hlasování bylo ukončeno.

Jak byste charakterizoval sám sebe?
Člověk, který pomocí umění zkoumá život.

Na co jste v životě nejvíc pyšný – co se vám ve vaší profesi povedlo?
Spíš jsem pyšný na to, že to mohu dělat, že mohu každý den jít do ateliéru. To, co dělám každý den, mi přijde nejdůležitější.

Máte nějaké životní krédo, které vás neustále inspiruje?
Snažím se každý den něco udělat, kdyby mě náhodou večer zajelo auto, aby nebyl zbytečný.

Čím byste chtěl naplnit svůj čas na této planetě?
Tím, čím ho už naplňuju. Chtěl bych nějakým způsobem pokračovat v malbě, chtěl bych v umění na něco přijít, poznat sám sebe, poznat lidi okolo.