Zdeněk Štybar 33 Iet, profesionální cyklista

Exceloval jako cyklokrosař a nyní patří ke světové špičce v silniční cyklistice. Obrovský dříč a srdcař, který jde nekompromisně za svým cílem a přitom nezapomíná pomáhat všem okolo.

Hlasování bylo ukončeno.

Jak byste charakterizoval sám sebe?
Jako někdo, kdo rád pomůže ostatním. Je to součást mé práce, protože cyklistika je týmový sport, kde si všichni pomáhají, a totéž je v mém osobním životě.

Na co jste v životě nejvíc pyšný – co se vám ve vaší profesi povedlo?
Vyhrát pětkrát MS v cyklokrosu a etapu na Tour de France. Letos jsem vyhrál závod E3 Harlbeke a Omloop het Niewsblad.

Máte nějaké životní krédo, které vás neustále inspiruje?
Na vrchol zkratka neexistuje.

Čím byste chtěl naplnit svůj čas na této planetě?
Vychovat správně syna, protože to je docela výzva, jak to tak zatím vypadá. Není jednoduché připravit malé děti na svět, co bude.

Heřman Volf 54 Iet, handicapovaný sportovec

Oceňujeme každého, kdo se dokáže poprat s osudem. Heřman ale kromě toho dokáže ještě motivovat druhé k aktivitě a překonávání překážek.

Hlasování bylo ukončeno.

Dříve aktivní sportovec, nyní kvůli těžkému úrazu jezdí na vozíku. Heřmanu Volfovi změnil život nešťastný pád na lyžích. Zřejmě proto, že byl zvyklý od dětství sportovat a čelit výzvám, rychle se vzpamatoval a začal aktivně žít a organizovat akce pro handicapované i zdravé lidi. Jak sám říká: „Handicapovaný člověk se neustále na něco vymlouvá a my mu dokážeme, že k tomu, aby něco podnikl, skoro nic nepotřebuje.“

Asi jste tu otázku dostal už mnohokrát, přesto se zeptám: Jak jste se vyrovnal s tím, že jste se coby aktivní člověk dostal na vozík?
Založil jsem spolek Cesta za snem. Od doby, co mám úraz, organizuju různé akce na podporu tělesně postižených. Důležité je, že jde o akce určené pro každého a jsou připravené tak, aby to zvládli i tělesně postižení. To je ta integrace v pravém slova smyslu.

Mezi Esquire Many vás navrhla společnost Škoda Auto – čím jste si to zasloužil?
Se Škodou Auto spolupracujeme na všech projektech. My se Škodovku snažíme i do projektů zatáhnout. Třeba jezdíme na polygonu v Mostě, učíme se ovládat auto rukama a hlavním partnerem je Škoda Auto, která dodá vozy upravené pro řízení rukama. Vyzkoušet si to mohou i nehandicapovaní, aby poznali, jaká úskalí pro postižené představuje řízení automobilu, a přiblížili jim tak jejich svět. Ve spolupráci se Škodovkou děláme také vlastní talk show, kdy naložíme tělesně postiženého do auta a během jízdy s ním vedeme rozhovor. Na Facebooku to má neskutečnou sledovanost. Já to považuju za velký úspěch, protože lidé se obecně neradi dívají na handicapované.

Jak sportuje tělesně postiženému?
Já jsem se zlomil poměrně pozdě, asi v jedenačtyřiceti, a to, jak se ke světu chováte před úrazem, tak se svět – který potřebujete daleko víc než ostatní lidé – chová po úrazu k vám. Od začátku jsem život bral hodně poctivě, mě vychoval vrcholový sport a ten mě dovedl k zodpovědnosti. Od doby úrazu se snažím být daleko opatrnější a mít vše pod kontrolou. Musím si také dávat větší pozor, protože tělo je zranitelnější. A protože sedím na vozíku, tak vím, co tělo dokáže a co může dělat, a podle toho vymýšlím aktivity. Sport je berlička, která může zbořit bariéry mezi lidmi.

Co se ve vašem životě úrazem změnilo?
Před úrazem jsem to měl tak, že mi na sebe nezbývalo dost času. Vždycky jsem si říkal: Až dostavím barák, až rozjedu firmu, až… Takže jsem zjistil, že až znamená nikdy. Takovou událostí si člověk má asi něco uvědomit.

Máte někdy depresi?
Proč řešit něco, co nemohu změnit. Nevyrovnám se s tím nikdy, ale naučím se s tím žít. A ten život může být hezký. To je to, co dnes dělám. Dělám to, co mě baví, a snažím se ukázat ostatním, že ta nová varianta pro jejich život může být taky zajímavá. Na soukromí moc času nemám, protože lidí, kteří potřebují pomoc, je hodně.

Potřeboval jste pomoc psychologa?
Pro mě byli psychologové mí kamarádi. A zase – jak se chováte k lidem, tak se chovají lidé k vám. To se dá i zevšeobecnit: Buďme k sobě slušní.

Martin Šonka 41 Iet, pilot

Muž, který za kokpitem svého letadla šíří slávu českých pilotů po celém světě. Na nebi dravec, na zemi skromný muž.

Hlasování bylo ukončeno.

Jak byste charakterizoval sám sebe?
Tvrdohlavý.

Na co jste v životě nejvíc pyšný – co se vám ve vaší profesi povedlo?
To, co mám rád, je moje povolání. To je asi můj největší úspěch, že mohu dělat, co mám rád.

Máte nějaké životní krédo, které vás neustále inspiruje?
Už můj děda říkal, že nejdůležitější je se z ničeho nepodělat. Jinak funguje, že bez práce nejsou koláče.

Čím byste chtěl naplnit svůj čas na této planetě?
Tím, co dělám a aby to pokračovalo, že práce zůstane mým koníčkem. A chci vychovat své děti tak, aby z nich byli slušní lidé.

Jaký jste byl jako kluk?
Už odmala jsem v sobě měl velkou dávku soutěživosti. Mám o rok a půl staršího bratra. Takový věkový rozdíl je v dětství je obrovsky znát. Ve všem jsem ho chtěl co nejdřív dohnat. Od pěti let jsem byl zapsaný na atletiku, od šesti jsem začal dělat sportovní gymnastiku, navíc jsem se vždycky chtěl umět prát, a tak jsem se věnoval i různým bojovým uměním. Řezali jsme se jako koně, dokonce létaly i židle. Nejdřív jsem dostával na budku, pak jsem se mu stal důstojným soupeřem, a ty boje byly o to urputnější. Přesto jsem ale nebyl divoké dítě, jsem spíš typ, který si jde tiše za svým cílem.

Je pro vás sport důležitý?/b>
Sportoval jsem hodně celý život a snažím se o to i teď. Od šesti do osmnácti pro mě byl sport číslo jedna gymnastika, na vysoké jsem dělal vojenský letecký pětiboj, jak to jen šlo, hrál jsem volejbal, fotbal… V Sezimově Ústí, kde jsem vyrostl, jsem dokonce v gymnastice závodil až do starších žáků. Chtěl jsem v ní pokračovat dál, ale jednou jsem se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že z těch původně patnácti kluků jsem v oddíle zbyl sám, a už jsem neměl s kým trénovat. To byl moment, kdy jsem si řekl, že na zemi už jsem si zasportoval dost a začal jsem pokukovat po nebi. Ale gymnastiku jsem pořád bral jako záložní plán, kdybych se nedostal na pilota.

Proč právě k nebi?
Jako každému klukovi se mi líbila letadla. Táta o nich má spoustu knih, speciálně o těch ze druhé světové války, a já v nich vydržel ležet hodiny. Chtěl jsem být ten hrdina, který zachrání svoji vlast, když bude potřeba. Nejdřív jsem vyráběl modely letadel a nakonec jsem se po roce na FTVS přihlásil na vojenskou akademii v Brně. Tehdy se mnou na tělovýchově studovali i kluci z vojenské akademie a dost mě od mého rozhodnutí změnit školu odrazovali. „Neblázni, ty vůbec nevíš, co tady máš. Krásný holky, svobodu a ty chceš jít tam. Budeš litovat.“ Já jsem chtěl ale létat a nikdy jsem nelitoval jediného dne, který jsem tam strávil. Je to řehole, tvrdý režim jako na vojně, ale taky dobrodružství.

Ještě před třemi lety jste pilotoval gripeny. V čem je stíhačka jiná než letadla, v nichž létáte dnes?
Je rozhodně rychlejší a taky vyrobená k jiným účelům. Váží přes deset tun, zatímco letadla při závodech Red Bull Air Race šest set sedm set kilo. Akrobatické letadlo je samozřejmě obratnější, ale jen proto, že je na to, aby dokázalo ty nejkrkolomnější obraty, vyrobené. Gripen je naopak vyrobený na to, aby odstartoval, někam daleko velkou rychlostí doletěl, tam s někým bojoval, zkoumal prostor a dokázal se pohybovat v každém počasí. Řídí ho počítač. To, co člověk udělá, je jen impulz, který jde do počítače, ten si ho přechroustá, pochopí, že chcete zatočit doleva, a zatočí. Stíhačka je sama o sobě totiž aerodynamicky nestabilní a jen sám pilot ji přes joystick nedokáže uřídit. Proto když se vám u stíhačky za letu tenhle řídící mozek porouchá, nezbude vám nic jiného než se katapultovat ven. Stává se to ale většinou jen u prototypů, které se zalétávají, a pilot je na něco takového připravený. Naopak u akrobatického letadla je řídicí knipl spojený ovládacími táhly přímo s řídicími plochami, takže když pohnete kniplem, tak na to reaguje. Je to ryzí řízení, každý váš sebemenší pohyb ovlivní pohyb stroje. V obou případech jde ale o let letadlem, který mě naplňuje. Mám pocit volnosti, štěstí, to je ten moment, kdy si řeknete, že tohle je prostě ono.

Kdy jste byl v životě nejšťastnější? 
Bylo to ve vzduchu?
I když v mém životě bylo spousta vzletů a propadů, vždycky jsem měl štěstí na lidi kolem sebe a na rodinu. Vypíchnout jen jeden moment nejde. Pamatuju si na ten pocit, kdy jsem poprvé seděl v letadle a viděl vzdalující se zemi pod sebou, na to, když se mi narodilo první, druhé i třetí dítě. Miluju i ty chvíle, kdy přistanu, zalije mě ta naplněnost z letu, a aby toho nebylo málo, rozeběhnou se ke mně po trávě moje malé děti. V tu chvíli si říkám, čím jsem si tohle všechno krásné zasloužil. A tohle se děje neustále. Moje práce je tak hezká… Takže já jsem vlastně šťastný pořád.

A kdy jste se v životě nejvíc bál?
Já jsem se nikdy moc nebál, neměl jsem k tomu sklony. I když jsem v letadle zažil pár momentů, kdy ve mně zatrnulo, ale to jsou věci, které se dají řešit…, většinou. Obvykle mi chcípl motor ve chvíli, kdy jsem to fakt nepotřeboval. Když letíte střemhlav k zemi a něco takového se stane, tak je to ještě dobré, protože máte rychlost, ale když v malé výšce visíte na motoru (děláte z letadla vrtulník) a ve vzduchu drží stroj jenom ten motor, tak je to hodně nepříjemná situace. Tehdy se mi naštěstí podařilo letadlo na poslední chvíli překlopit a přistát. Celé to trvalo jen pět vteřin, takže jsem se vlastně nestačil ani začít bát. Kdybych zareagoval o půl vteřiny později, už bych to nestihl. Když ale něco takového přežijete, je to dobrá zkušenost. Poučení nedělat příště takovýhle trik při tak nízké výšce, nepohybovat se úplně na hraně toho, kde se dá ještě bezpečně přistát.

Pohybujete se rád na hraně?
Člověk na tu hranu musí jít, jinak by nebyl opravdu dobrý a nemohl posouvat hranice toho, co umí. Když se plácá uprostřed, tak se nikam nedostane. Musí si ty hranice posouvat. Pro mě je normální být na hraně, ale fungovat tam přirozeně jako v zóně bezpečí. Pro mě je vlastně ona hrana bezpečnou zónou.

Máte nějakého kouče, který vás dostává do psychické pohody?
Řešil jsem kdysi něco kvůli výkonnosti ve sportu, jak se soustředit, nebýt nervózní. Všeho všudy jsem byl ale u psychologa pětkrát. Vždycky jsem si myslel: „Co mi kdo bude říkat, jak mám přemýšlet a chovat se, když já se znám nejlíp?“ Když se ale ve sportu dostanete na vyšší úroveň, zjistíte, že hlava je půlka úspěchu. Uvědomil jsem si, že když nejsem soustředěný a jsem nervózní, tak tam ten výkon není. Ruce i nohy fungují jinak a mozek najednou nedokáže ve zlomcích vteřiny vyhodnotit to, co má. Nakonec to ale skončilo, protože jsem neměl čas. Určitě mi tahle sezení ale ukázala možnosti, jak se zbavit stresu a koncentrovat se.

Jak se tedy zbavujete stresu?
Pokaždé je to jiné. Záleží na tom, jak se mi daří v tréninku. Když dobře, pak je to radost a nějakou specifickou přípravu nepotřebuju. Když se ale nedaří, začnu přemýšlet nad tím, co se stane, když teď nevyhraju, kam spadnu v pořadí. Pak už se ten kolotoč rozjede a nemůžete se z něj dostat ven. Nespíte, příprava jde do háje a výsledek tomu odpovídá. A v těchhle chvílích přichází na řadu mé druhé já. Říkám mu Cecil. To je ten stresař, na nějž hodím všechny problémy, pěkně ať je řeší on. Cecil pak zůstane v hangáru a já můžu odejít čistě soustředěný na let. Když se vrátím, doufám, že už tam nebude, ale on si vždycky nějakou cestu, jak se ke mně dostat, nakonec najde.

Co na vaše povolání říká přítelkyně?
Je to otrlá žena, taky sportovkyně, když se se mnou seznámila, věděla, do čeho jde. Mám od ní veškerou podporu, ví, že nemá smysl mi v tom, co dělám, nějak bránit, protože bych pak nebyl šťastný. I když určitě nechce zůstat se třemi dětmi sama, ale to nechci ani já, takže jsem opatrný. Zatím se mi nic strašného nestalo, maximálně nějaká zlomená klíční kost nebo natažené vazy v rameni.

Možná kdyby vás měsíce lepili někde v nemocnici, tak by svůj názor změnila…
No ono v tom létání je to trochu jinak. Je to buď, anebo. Když uděláte nějakou fatální chybu, tak už vás v žádné nemocnici nedají dohromady, to už řeší bagr.

Znal jste někoho, kdo v letadle zemřel?
Jasně, třeba kamaráda z práce, kolegy akrobaty… To k tomu bohužel patří, ale vždycky to bylo jejich vinou. Nevyřešili situaci tak, jak měli, nebo udělali řízenou blbost, kterou se uvrtali do problému. Tomuhle se snažím předcházet.

Vím, že ve stíhačce dochází k velkému přetížení, ale překvapilo mě, že se totéž děje i u akrobatického létání.
Když letadlo letí rychle a najednou změní směr, vzniká odstředivá síla, to je přetížení. Čím rychleji letí a čím rychleji změní směr, tím vyšší je. Já létám od nulové rychlosti až do 420 km/h, a když v tu chvíli změním směr, pěkně mě to přimáčkne do sedačky. Nebo mě to z ní naopak rve ven a já visím jen na pásech. To třeba když letím hlavou dolů a zatočím tak, že mám hlavu ven z manévru.

Co se při takovém přetížení děje 
s tělem?
Při kladném přetížení třeba 10 G, kdy jsem zatlačený do sedačky, se z mých 85 kg stane 850 kilo. Všechno je desetkrát těžší. Hlava váží třeba sedmdesát kilo a krk ji musí udržet. I krev je desetkrát těžší, takže ji srdce nedokáže vytlačit až k mozku. Postupně se krev z celého těla tlačí do nohou. Mimochodem ve stíhačkách proto musí mít piloti anti G oblek, který se nafoukne a stlačí nohy jako citron, aby se všechna krev z hlavy nedostala ven a vy jste neomdleli. Ale při akrobatickém létání nic takového na sobě nemáte, takže se snažíte co nejvíc zatínat svaly na nohou a na břiše, svaly pak mačkají žíly a funguje to podobně jako anti G oblek, ale ne tak efektivně. Proto první věc, kterou se člověk při akrobatickém létání musí naučit, je zatínat dobře svaly a dělat to pak v kokpitu už úplně automaticky. Navíc i ovládání kniplu vyžaduje dost velkou sílu. Tady se mi ta gymnastika hodí. Ale i tak jsem po dvaceti minutách v letadle úplně hotový. Pak půl hodiny jen sedím a celé to vydýchávám.

Jak dlouho vlastně trvá akrobatický let?
Záleží na tom, jestli jde o soutěžní, nebo tréninkový let. Soutěžní do deseti minut, samotná akrobatická sestava má přibližně čtyři minuty. Když ale trénuju, tak se ve vzduchu trápím klidně i pětadvacet minut. Aby měl trénink nějaký smysl, dá se takhle letět denně třikrát maximálně čtyřikrát.

Jak často cvičíte?
Snažím se každý den, ale ne vždy to jde, zvlášť když trávím hodně času po hotelích. Tak cvičím alespoň se svojí vlastní vahou. Musel jsem ale hodně omezit posilovnu, protože svaly jsou těžké a já musím být s váhou na minimu. Jsem jako modelka, dvakrát denně na váze. Poslední dny před závody řeším každé deko, takže si třeba beru ty nejlehčí ponožky. Že by mi ale byla v kokpitu zima, se bát nemusím. Tím, jak létám nízko nad zemí, je tam ještě větší teplo než normálně. Když třeba závodím v Abú Dhabí a venku je třicet, tak uvnitř je šedesát. Není tam žádná klimatizace, jen malé větrání, které se v průběhu závodu zavírá, aby byl odpor vzduchu co nejmenší. Pak jste jako ve skleníku a u toho ještě cvičíte aerobik.

Máte nějaký nesplněný sen?
Těch jsou mraky, popsal bych jimi celý toaletní papír. Chtěl bych být třeba desetkrát mistr světa v Red Bull Air Race, desetkrát mistr světa v akrobacii a úplně nejlepší by bylo, kdybych tenhle titul získával každý rok jako Kája Zlatého slavíka. To se neochodí. Existuje spousta typů letadel, které bych chtěl lítat, třeba spitfiry a taky spoustu těch, které bych chtěl vlastnit. Mít je hezky v hangárku za zahrádkou. Jsem teritoriální typ, který potřebuje mít jednou svůj domek, kolem něj plot a za tím plotem letadla. Nebo alespoň jedno.